Modely představují nenahraditelnou položku v jakémkoli procesu poznávání, odhalování, budování. Využívají je vědci, architekti nebo kutilové, aby si v menším měřítku, dostupnějším materiálu a kratším čase ověřili své předpoklady. Zároveň modely slouží jako nenahraditelný nástroj komunikace. Je-li potřeba něco ukázat, vysvětlit nebo obhájit, pomáhá model tam, kde by samotná slova, čísla nebo vzorce tvořila jen neprostupnou mlhu. Model je na jednu stranu něčím zcela skutečným, zároveň je to však skutečnost „slabá“, pouze jakýsi předskokan reality, která by v ideálním případě měla následovat.
Je velmi lákavé jako na „modelové situace“ nahlížet na většinu dosavadní práce Jana Fabiána. Ekologická, environmentální, politická nebo sociální témata jsou v jeho práci reprezentována formou „modelů“: objektů, (site-specific) instalací, ale také videí nebo fotografií. Když autor v Kateřinské zahradě postavil Oplocenku (součást výstavy Nic na odiv…? 2004), umožnil tím divákům představit si alternativní využití tohoto prostoru. Oplocenka, kterou známe z lesů a obor, představovala v prostoru městské zahrady paradoxní prvek, který na jednu stranu probouzel imaginaci, na druhou stranu reálně omezoval možnost volného pohybu a zpochybňoval tak ideové předpoklady městského parku jako takového, čímž odkazoval k obecnějším tématům, jako jsou využívání přírodního bohatství, oddělování zón soukromého a veřejného atp. Jiným příkladem Fabiánovy práce může být jeho návrh Centra současného umění Ládví – představil v něm schéma (model), který se namísto hmotné architektuře věnoval souboru podmínek umožňujících její vznik a funkční provoz. CSU Ládví se ovšem důrazem na čistě ideové řešení v kontextu Fabiánovy práce poněkud vymyká. Daleko typičtější je pro něj směřování ke konkrétnímu artefaktu, který si v sobě uchová komunikativnost modelu a zároveň umožňuje rozvíjejí specifické estetiky. V tomto ohledu jsou charakteristické autorovy práce z posledních let – podivný stříbrný dům pohybující se na skrytém podvozku městským prostorem (součást performance Dobře už bylo, 2008), „kutilská“ řečnická tribuna (Připraveno pro nízkorozpočtovou revoluci, 2008) nebo instalace Termální intervence (2009) v Galerii Školská 28.
Fabiánova výstava v GM kombinuje dvě klíčové polohy jeho práce – performanci a instalaci (konkrétní prostorovou intervenci). V „klasické“ performanci, jakou představuje například Dobře už bylo (2008), se uplatňuje jasně daný koncept, scénář a připravené rekvizity; vše se odehrává v relativně krátkém čase před očima relativně omezené skupiny diváků (přihlížejících) a vše nakonec zůstává uchováno pro interpretaci především v pořízených fotografiích nebo videu, které spoluurčují to, jak budou později na celou akci nahlížet sekundární diváci v galerijní prezentaci. Na rozdíl od zmíněné performance přenáší instalace, která jako „materiál“ využívá samotný prostor galerie, prvek akce – svou performativní složku – na samotné diváky. Není zde přitom žádná hierarchie, žádný předem daný scénář. „Performace“ se odehrává ve sledu jednotlivých epizodek v celém průběhu trvání výstavy – jako takovou ji pochopitelně nelze nijak zachytit (zdokumentovat).
V českém prostředí patří k nejvýraznějším představitelům intervencí do galerijního prostoru Jiří Příhoda nebo Dominik Lang. Oba se zaměřují na galerijní prostor jako na médium a soustředí se přitom především na smyslový efekt svých instalací, který ovšem může být nositelem dalších významů (nejčastěji se tak ocitají na hranicích tzv. institucionální kritiky). Fabiánova intervence v GM není (např. ve srovnání s Langovou instalací, kterou v GM realizoval v roce 2005) příliš spektakulární, zvlášť efektivně ale upozorňuje na funkční aspekty prostoru, které se zdají v každodenním provozu ustupovat do pozadí. Prvek zabalení či zakrytí, s kterým zde autor pracuje (mohl by připomenout monumentální projekty bulharsko-francouzského umělce Christa), můžeme v kontextu českého výtvarného provozu, respektive GM a jejího fungování v rámci institucionálního celku BKC, číst jako odkaz k permanentní provizornosti, neustálému procesu „rekonstrukce“, která je ovšem často spíše flikováním a záplatováním. Kartony, které pokryjí kamennou část podlahy GM, zvýrazňují a zároveň zpochybní její „teritorium“, ne zcela jasné a s lety se proměňující. Stejně jako u Oplocenky, vznikne v GM model jako vymezení prostoru – prostoru, jehož definice se naplňuje (a přetváří) situacemi, které se v něm odehrávají.
Jan Zálešák
kurátor Galerie mladých
